Historické pozadí a vývoj automobilových brzdových čerpadel lze vysledovat až do prvních dnů automobilového vynálezu. V té době se brzdový systém spoléhal hlavně na ruční brzdy a nožní brzdy. Tyto metody byly nejen nepohodlné pro fungování, ale také často způsobovaly nehody v důsledku nesprávného provozu. Aby se tyto problémy vyřešily, v roce 1905 vynalezl Lee J. Sturtevant ze Spojených států vakuový brzdový systém, který používal vakuové čerpadlo k vytvoření vakua, takže brzdy byly v angažovaném stavu, realizovaly automatizaci a koordinaci brzdění vehikulu a snížily výskyt uznácích. S rozvojem automobilového průmyslu prošlo brzdové čerpadlo mnoho vylepšení. V 60. letech byl vynalezen tlak - vakuového čerpadla asistované brzdové brzdové čerpadlo, které generovalo vakuové tlak elektrickým vakuovým čerpadlem, což zlepšilo výkon a citlivost brzdového systému. V 80. letech 20. století aplikace elektromechanických systémů micro - dále zlepšila výkon a životnost brzdového čerpadla. Časný brzdový systém byl hlavně mechanické brzdění, spoléhal na princip pák, aby brzdil tření mezi třením a pneumatikami. Jak se rychlost vozidla zvyšovala, tato jednoduchá mechanická brzda se postupně stala neschopnou. V roce 1900 vynalezl William Maybach nejranější brzdu bubnu, která brzdí třením mezi třecí deskou a vnitřní stranou brzdového bubnu rotujícího kola, ale později byl nahrazen kotoučovými brzdami kvůli jeho rozptylu tepla a problémům s výkonem. V roce 1902 navrhl Frederick William Lanchester nejstarší kotoučovou brzdu. Ačkoli to v té době nebylo široce používáno kvůli materiálním a technickým omezením, s vývojem materiálních technologií se kotoučové brzdy postupně staly hlavním proudem.
Mezi technické vlastnosti moderních brzdových čerpadel patří elektrická vakuová čerpadla, tlakové pomocné systémy a aplikaci mikro - elektromechanické technologie, která výrazně zlepšuje výkon a spolehlivost brzdového systému.
